Rozhovor Jaroslav Svěcený a Jaroslav Valečka: O projektu „JARDA JARDOVI“

Projekt „JARDA JARDOVI“ je setkáním dvou výrazných osobností české kulturní scény – malíře Jaroslav Valečka a houslisty Jaroslava Svěceného. Spojuje svět malby a hudby v jednom prostoru a čase.

Valečkovy obrazy, plné tichého napětí, symboliky a osobních příběhů, zde dostávají nový rozměr prostřednictvím hudby. Housle Jaroslava Svěceného nevystupují jako doprovod, ale jako rovnocenný partner, který vstupuje do dialogu s obrazy.

Vzniká tak jedinečný zážitek, kdy barvy, emoce a tóny vytvářejí společný prostor pro imaginaci diváka. Projekt ukazuje, že obraz nemusí končit na plátně – může pokračovat v hudbě, v myšlence i v tichu mezi nimi.

5 + 5 otázek

„JARDA JARDOVI“
Jaroslav Valečka & Jaroslav Svěcený: Když obrazy začnou znít

Setkání malíře Jaroslav Valečka a houslisty Jaroslava Svěceného je dialog dvou uměleckých světů – malby a hudby. Důvěrně označený jako projekt „JARDA JARDOVI“.

Valečkovy obrazy působí jako zastavené okamžiky příběhů, které nikdy nejsou úplně dořečené. Temnota tu není hrozbou, ale spíš tichým napětím. Melancholie se přirozeně mísí s humorem a nadsázkou, vážnost s groteskním detailem. Výraznou roli v jeho tvorbě hraje sever Čech, především okolí Česká Kamenice a krajina Lužické hory. Nejde však o realistickou krajinu. Spíš o krajinu paměti, příběhů a pocitů. Místa poznamenaná historií se v jeho obrazech proměňují v kulisy zvláštních, někdy až pohádkově temných situací.

Když se k obrazům přidá hudba Jaroslava Svěceného, malby získávají další rozměr. Housle, viola nefungují jako doprovod, ale jako partner v dialogu. Tóny vstupují do obrazů a obrazy naopak formují atmosféru hudby. Vzniká jedinečný moment, kdy se malba a hudba potkávají ve stejném prostoru a čase.

5 otázek pro malíře Jaroslava Valečku

Vaše obrazy balancují mezi melancholií, temnotou a jemným humorem. Co vás na tomto napětí přitahuje?
Často se říká, že výtvarné umění je formou arteterapie – a v mém případě to určitě platí. Do obrazů promítám nejen svůj výtvarný názor, ale i aktuální rozpoložení. Přitahují mě příběhy s tajemstvím, které dávají divákovi prostor dosadit si vlastní zkušenost. Může být temná, melancholická, ale klidně i humorná. Ostatně právě humor je pro české prostředí dost typický.

Ve vaší tvorbě se opakovaně vrací krajina severních Čech. Co pro vás znamenají Sudety?
Kolegové si ze mě někdy dělají legraci, že kdyby nebylo Sudet, neměl bych co malovat – a mají vlastně pravdu. Vyrůstal jsem v Lísce u České Kamenice v poměrně pohnutých 70. letech. Byla to zvláštní doba, plná beznaděje, ale i určité poezie.

Krajina severních Čech je nádherná – čedičové kopce, pískovcové rokle, skalní města. Není náhodou, že sem jezdili tvořit romantici jako Karel Hynek Mácha nebo Caspar David Friedrich. Jenže vedle této krásy tu byla i drsná realita: stopy odsunu, zdevastované památky, opuštěné domy i tíživá atmosféra normalizace. Ten kontrast romantiky a zmaru mě formoval na celý život.

Postavy ve vašich obrazech působí, jako by byly uprostřed nevyřčeného příběhu. Necháváte si pointu záměrně pro sebe?
Většina mých obrazů vychází z konkrétních míst nebo vzpomínek. Snažím se ale, aby nepůsobily popisně. Spíš jako vzpomínka, která je vždy trochu neúplná. Divák by měl mít prostor doplnit si vlastní příběh.

Zajímavé je, že při komentovaných prohlídkách lidé často začnou vyprávět své vlastní příběhy – a některé z nich jsem už dokonce i namaloval.

Jak se promění vaše obrazy ve chvíli, kdy do prostoru vstoupí hudba?
Hudba obraz zásadně promění. Zvýrazní atmosféru a nutí diváka soustředit se jinak, intenzivněji. Hodně záleží na výběru skladby, ale obecně platí, že spojení hudby a výtvarného umění funguje silněji.

Když se podíváme do minulosti, třeba do kostelů, tam se vlastně přirozeně spojovalo všechno – obraz, socha, divadlo i hudba. A tenhle efekt funguje i dnes.

Co pro vás znamenalo setkání s houslistou Jaroslavem Svěceným v projektu „Jarda Jardovi“?
Bylo to velmi obohacující. Slyšet ho z nahrávky je silný zážitek, na koncertě ještě silnější – ale vidět ho hrát zblízka je úplně jiná dimenze. Člověk najednou vnímá detaily, vznik tónu, jemnosti, které jinak unikají.

Zároveň mě překvapilo, jak nezištně pomáhá mladým talentům. Viděl jsem ho hrát s dvanáctiletým akordeonistou a tím to neskončilo – pomohl mu dál, otevřel mu dveře. To není samozřejmé. Je to legenda, ale zároveň člověk, který má umění opravdu rád.

5 otázek pro houslistu Jaroslava Svěceného

Co vás na první pohled zaujalo na obrazech Jaroslava Valečky?
Hloubka, osobitost a jemná virtuozita. Líbí se mi, jak postupně „rozmalovává“ své myšlenky, které v sobě nese. Jeho obrazy se neokoukají ani po delší době. Jarda méně mluví, o to víc maluje – a jde mu to skvěle.

Jak se liší hraní v galerii od klasického koncertu?
Galerie mají úplně jinou energii i akustiku. Na vernisážích se hraje kratší program, ale hudbu vždy přizpůsobuji konkrétní výstavě. Často přidávám i krátké improvizace inspirované jednotlivými obrazy.

Dá se na obraz reagovat podobně jako na hudební partituru?
Partitura má svá pravidla, která je dobré respektovat. U obrazu máte větší svobodu – můžete s ním vést dialog a vnímat ho jako osobní, abstraktní partituru. Každý si ho přeloží po svém.

Vnímáte při hře konkrétní obraz, nebo spíš atmosféru prostoru?
Obojí. Soustředím se na obraz i akustiku. Obraz je pro mě jako diamant zasazený do náhrdelníku – tím náhrdelníkem je samotný prostor galerie. A ten hraje velkou roli.

Co vzniká ve chvíli, kdy se propojí hudba a malba bez toho, aby jedna doprovázela druhou?
Vzniká dialog. Projekt „Jarda Jardovi“ chceme dál rozvíjet i v koncertních sálech nebo sakrálních prostorách. Koncert v obrazech, obrazy v hudbě. Máme připravený scénář – a bude to silný zážitek. Pro diváky i pro nás dva.

Zdroj foto: projekt „JARDA JARDOVI“